Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí doplnil výklad ochrany vlastnického práva Evropskou úmluvou. Majetek, který je chráněn, je veškeré jmění, tedy nehmotné statky, klientela, podnik, ekonomické zájmy spojené s určitým podnikatelským zájmem, pohledávka. Pojem „majetek“ má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (J. Broniowski proti Polsku, 2002). Může zahrnovat jak „existující majetek“, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším „legitimní očekávání“ (ésperance légitime/ legitimate expectation) dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002 nebo Zvolský a Zvolská proti České republice, 2001). Ačkoli Evropská úmluva neobsahuje ustanovení o odškodnění za omezení či zbavení vlastnického práva, Evropský soud pro lidská práva jednoznačně dovodil, že povinnost odškodnit vyplývá implicitně z článku 1 Protokolu 1 jako celku. Omezení vlastnického práva je úvropskou Úmluvou dovoleno jako zbavení vlastnictví a úprava užívání majetku, avšak při respektování vlastnictví (nejpodstatnější judikát v této věci je určitě ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku), toto není možno omezeními úplně vyprázdnit.
Evropský soud pro lidská práva
Evropský soud pro lidská práva a Evropská komise při Radě Evropy v otázce úpravy užívání majetku vycházejí z toho, že pravomoc zdaňovat je atributem suverénního státu. Orgány Evropské úmluvy nemají za úkol kontrolovat jednotlivá rozhodnutí o zdanění, ale proporcionalitu mezi částkou daně a finančními schopnostmi poplatníka. Judikatura v této věci je však málo rozvinutá a těžko interpretovatelná. Evropská komise minimálně teoreticky uznala, že zásah státu spočívající ve zdanění může být zbavením vlastnického práva. (privation de propriété) V oblasti zdanění je míra dovoleného rozhodování států široká a kontrola proporcionality úzká, někdy až formální. V případě Svenska proti Švédsku finanční povinnost plynoucí z výběru daně může zasahovat do ochrany vlastnictví, pokud je nepřiměřeným břemenem pro poplatníka a radikálně ohrožuje jeho finanční situaci (nakládá nesnesitelné břemeno nebo rozvrací jeho finanční situaci).
Aby bylo zdanění v souladu s Evropskou úmluvou, musí sledovat obecný zájem, avšak je volností států, aby definovaly, co „považují za nezbytné“. Evropský soud pro lidská práva tedy vykonává omezenou kontrolu zákonnosti a účelnosti omezení, do kategorie obecného zájmu spadá úprava povolání, zákaz dovozu zlatých mincí, územní plánování, ochrana životního prostředí, ochrana nájemníka. V oblasti zdanění soud nezjišťuje přiměřenost, neboť nezbytnost opatření je oprávněn posoudit stát.
Ve věci Špaček s.r.o. proti České republice Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že pojem zákona, kterým dochází ke zdanění, musí být vykládán v materiálním smyslu, tedy že musí být přístupný a předvídatelný, postačila mu tedy publikace Postupů ve Finančním zpravodaji, zejména pokud žalobce sám aplikoval ve svém účetnictví požadované postupy a tudíž musel vědět o povinnosti, z nich plynoucí. Ve věci Van Raalte proti Nizozemí Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že vyžadovat příspěvky na rodinné přídavky od svobodného bezdětného muže staršího 45ti let je diskriminační, pokud byly v téže době od příspěvku osvobozeny ženy – jedná se o odlišné zacházení, které je neopodstatněné. Ve věci Orion Břeclav s.r.o. proti České republice bylo konstatováno, že zavedení místních poplatků, kterými se zatěžuje provozování výherních automatů není nepřiměřeným zásahem, neboť nebylo zavedeno ve všech obcích, jedná se tedy o relativní břemeno. V případu Bufalo srl v likvidaci proti Itálii Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení vlastnického práva daněmi, které jsou nepřiměřené břemeno nebo zásadně zasahují do jeho finanční situace, neboť se společnost zaviněním státu dostala do situace, kdy po dlouhou dobu neměla k dispozici velkou sumu peněz a byla nucena si půjčit od banky, což zapříčinilo její další náklady. Situace společnosti byla o to horší, že neexistuje žádný způsob odvolání nebo nápravy vzniklé situace.
Ve věci Jokela proti Finsku došlo k tomu, že stát pro účely vyvlastnění děděných pozemků využil nízkého odhadu ceny, avšak pro účely daně dědické provedl odhad vyšší, samostatně ani vyvlastnění, ani daň dědická nejsou porušením č. 1 Dodatkového protokolu, avšak souběh těchto dvou omezení porušením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je. Gasus Dosier – und Fordertechnik GmbH prodal holandské firmě své stroje s výhradou vlastnického práva až úplným zaplacením ceny strojů, tyto stroje byly u jeho kupce Nizozemím exekuovány pro daňový nedoplatek. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že zde došlo k jistému zásahu do „pokojného užívání majetku“, avšak dle holandských předpisů mají daňové úřady právo zabavit majetek patřící třetí osobě, ale nacházející se na půdě dlužníka. Stěžovatel si měl být vědom toho, že jeho obchodní partner se může dostat do platební neschopnosti a že případný spor se by se řešil podle nizozemského práva, měl si tedy být vědom rizika a obchod lépe zabezpečit – požadavek vyváženosti mezi obecným zájmem a ochranou práv jednotlivce byl v tomto případě dodržen. Ve věci Dangeville proti Francii a Pine Valley Developement Ltd. proti Irsku Evropský soud pro lidská práva stěžovatelům vyhověl, neboť k zásahům do jejich vlastnického práva došlo diskriminačně oproti jiným daňovým poplatníkům v obdobné situaci.