Vývoj ochrany vlastnického práva
Ústavní chápání svobody vlastnictví moderní doby je spjato se jménem Johna Locka, který smluvní koncepci státu vybudoval právě na svobodě vlastnictví.116 Deklarace práv člověka a občana v čl. 17 vlastnické právo označila za „neporušitelné, posvátné a neodňatelné“. Vyvlastnění sice připouštěla, avšak pouze na základě „zákonně ustanovené veřejné nevyhnutelnosti“ (tedy na základě veřejného zájmu) a „pod podmínkou spravedlivého a předcházejícího odškodnění“ (tedy předem poskytnuta spravedlivá náhrada). K problematice zdanění Deklarace práv člověka a občana ve svém čl. 13 uvádí: „K vydržování veřejné moci a správních výloh je nezbytná obecná daň, musí být rovnoměrně rozdělena mezi všechny občany podle jejich možností.“
Čl. 14 Deklarace práv člověka a občana dodává: „Všichni občané mají právo rozhodovat – sami nebo prostřednictvím svých zástupců – o nezbytnosti veřejné daně, vyjádřit s ní svobodně souhlas, kontrolovat, jak je používána a stanovit její kvótu, základ vymáhání a trvání.“ Problematika vlivu daní na mocenskou politiku a vznik parlamentů i vývoj ústavněprávní úpravy zdanění v České republice je blíže popsána v kapitole Daně v historii.
Pro ochranu vlastnického práva
Pro ochranu vlastnického práva na našem území byla velmi podstatná právní úprava v rakouském obecném zákoníku občanském z roku 1811, který stanovoval v ustanovení § 354, že: „Vlastnictví, posuzováno jako právo, je oprávněním volně nakládati s podstatou věci a s jeho užitky a každého jiného z toho vyloučiti.“ a v ustanovení § 364, že „Vlastnické právo lze vůbec vykonávati jen potud, pokud se tím ani nezasahuje do práv osoby třetí, ani nevybočuje z mezí daných v zákonech k zachování a podporování obecného blaha.“ Rakouský Základní zákon státní č. 142 z roku 1867 stanovil, že: „Vlastnictví je neporušitelné. Vyvlastnění proti vůli vlastníkova může nastati pouze v případech a způsobem, jak to zákon stanovuje.“ I bez výslovné právní úpravy se považovalo za nesporné, že vyvlastněnému náleží nárok na odškodnění. Československá Ústava z roku 1920 v ustanovení §109 stanovila, že soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem a dokonce umožňovala vyvlastnění i bez náhrady, pokud tak zákon stanoví. Takovéto vyvlastnění bez náhrady byla například v období první republiky pozemková reforma. I následný historický vývoj relativizoval vlastnické právo určitých skupin obyvatel, v době německé okupace docházelo k arizaci majetku židů i vyvlastnění některého českého majetku ve prospěch Němců. Těsně po skončení druhé světové války pak byly přijaty tzv. Benešovy dekrety118, které dále pokračovaly v relativizaci majetkových práv některých skupin obyvatelstva. Na to pak již navazovaly určité kroky znárodňování soukromého majetku jako začátek třídního boje proti vlastníkům výrobních prostředků. Ústava 9. května z roku 1948 rozlišuje typy majetku, petrifikuje znárodnění, zatím chrání jen drobné a střední podnikatele a osobní majetek. I přes tuto ústavní úpravu však vyvlastňování soukromých podnikatelů a združstevňování vlastníků půdy dále pokračuje. Socialistická ústava z roku 1960 již jednoznačně nadřazuje státní vlastnictví nad ostatní, soukromé vlastnictví již jen toleruje. Listina základních práv a svobod zavádí základ právní úpravy vlastnického práva v demokratickém právním státě. Až do přijetí Ústavy České republiky ústavní úprava obsahovala výlučný majetek státu – nerostné bohatství, základní zdroje energie, základní lesní půdní fond, přírodní zásoby podzemních vod, vodní toky a přírodní léčivé zdroje.