Res administrata
Res administrata je věc již rozhodnutá ve správním řízení ve smyslu překážky nového správního rozhodnutí v téže věci; jinými slovy totéž jako res iudicata, ale ve správním (v tomto případě v daňovém) řízení. Zvláštností věci rozhodnuté u daňového řízení ovšem je, že má dvě polohy: jednu obecnou, upravenou v § 27 odst. 1 písm. e) daňového řádu („Není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové řízení se zastaví, jestliže… e) bylo ve věci návrhu již pravomocně rozhodnuto, nejde-li o rozhodnutí prozatímní povahy (procesní),“); druhou zvláštní ve vztahu k doměření daně, kde je v § 46 odst. 7 daňového řádu de facto stanovená res administrata ve vztahu již vyměřené daně, která se bere už jako základ, o němž je rozhodnuto, a při doměřovaní se rozhoduje už jen o doměrku daně.
Problematika věci rozhodnuté se nejčastěji objevuje v otázce opakovaných daňových kontrol. Problematika obrany proti zahájení této opakované kontroly je řešena výše u přezkumu procedurálních rozhodnutí. K opakovaní daňových kontrol, konstatoval ve svém rozhodnutí III. ÚS 86/99 Ústavní soud, pokud „ v pořadí druhá daňová kontrola se týká stejných otázek, které již předmětem daňové kontroly byly. Jestliže i časové období je identické s obdobím vymezeným v daňové kontrole předchozí, platí pro finanční orgán ust. § 28 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a z hlediska běhu druhé daňové kontroly tak jde o res iudicata ve smyslu ust. § 27 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.“ Tento názor pak Ústavní soud doplnil svým nálezem II. ÚS 334/02: „Provedená daňová kontrola nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; správce daně je oprávněn provést „opakovanou daňovou kontrolu, tj. kontrolu téže daně za stejné období, kterou již předtím zkontroloval, to však za předpokladu, že se objeví skutečnosti, jež správci daně v době předchozí daňové kontroly nebyly známy, a kontrola bude provedena v rozsahu bezprostředně souvisejícím s těmito nově zjištěnými skutečnostmi (§ 2 odst. 2, § 16 odst. 1 věta druhá citovaného zákona). Aby se vyloučila (nebo alespoň omezila) možnost svévolného jednání správce daně jak ve vztahu k zahájení daňové kontroly vůbec, tak ve vztahu k jejímu rozsahu, musí být daňovému subjektu sdělen její důvod a cíl, a to zcela konkrétně tak, aby i daňový subjekt měl určitou možnost „kontroly“ postupu správce daně.“
Rozsah možností ručitele
Rozsah možností ručitele, tedy napadnout odvoláním pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno, je protiústavně úzký. Tento přístup je v rozporu s principem právního státu i s principem práva na spravedlivý proces, neboť omezuje procesní oprávnění ručitele, který není dle striktně jazykového výkladu oprávněn vyjadřovat se k výši daně, její odůvodněnosti, příslušnému znaleckému odhadu či výpočtu daně. Nezbývá než očekávat, zda judikatura v této věci bude směřovat k ústavněkonformní ochraně procesních práv daňových ručitelů či zda v této věci dojde ke změně právní úpravy. Jedním z impulsů pro řešení této otázky je skutečnost, že Nejvyšší správní soud podal návrh na zrušení ust. § 57 odst. 5 daňového řádu Ústavnímu soudu ČR, o němž dosud nebylo rozhodnuto.