Právo na dobrou správu, tento pojem vyskytující se v českém zákoně o Veřejném ochránci práv a novém správním řádu, není českým právním řádem pozitivně právně definován, ačkoliv v právních systémech zemí s delším působením instituce ombudsmana či na úrovni komunitárního práva, se s tímto pojmem a jeho definicí běžně setkáváme. Právo na dobrou správu, „right for good aministration“, je právo výslovně deklarované v Chartě základních práv Evropské unie v čl. 41, jehož nejlepší překlad by mohl znít jako právo na dobré řízení věcí veřejných, jinak často překládáno jako právo na dobrou správu, právo na uspokojivé správní řízení nebo právo na spravedlivé zacházení ze strany úřadů. Oficiální překlad Smlouvy o Ústavě pro Evropu, jejíž součástí je i Charta základních práv EU, publikovaný např. na oficiálních internetových stránkách,289 obsahuje překlad pojmu právo na dobrou správu jako právo na řádnou správu, což považuji s ohledem na dosavadní českou teoretickou literaturu i s ohledem na platné právo290 i dosavadní překlady dokumentů Rady Evropy za dosti nevhodné.
Pomahač v této souvislosti uvádí, že nelze předpokládat, že by český překladatel nerozlišil významový posun mezi něčím, co je dobré a tím, co je pouze (po)řádné. Dále je dle Pomahače nepravděpodobné, že by překladatel Smlouvy o Ústavě pro Evropu chtěl zmíněným významovým posunem ovlivnit autentický výklad tohoto normativního dokumentu šance na to by byla vzhledem ke všem ostatním jazykovým verzím určitě minimální, avšak asi nejde jen o náhodný omyl či chybu z nepozornosti a únavy. Z práva na dobrou správu vyplývá povinnost veřejné moci, aby její úředníci nejen dbali litery zákona, ale aby zajišťovali nestranný výkon státní (veřejné) správy spravedlivý vůči všem účastníkům, který by byl pro účastníky srozumitelný a hlavně i akceptovatelný.Autorka je však přesvědčena, že již nyní právě proto, že český stát je dle čl. 1 Ústavy ČR demokratickým právním státem, je tento princip třeba považovat za jeden ze základních ústavních principů našeho státu. Zajistit v daňovém řízení dobrou zprávu je i v zájmu efektivního výběru daní, přihlížení k tomu, aby daňový poplatník byl se svými povinnostmi srozuměn, cítil, že vůči němu není vykonávána státní zvůle, vede i k dobrovolnému plnění daňových povinností poplatníky.
Požadavek práva na dobrou správu vyplývá rovněž z článku 6, odst. 1 Evropské úmluvy zakotvující právo každého na to, “aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.” Tento článek se vztahuje především na soudní řízení, ale dnes ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva bývá vztažen i na správní řízení.
Z historického pohledu můžeme vystopovat základ práva na dobrou správu už v Deklaraci práv člověka a občana, dle článku 15 má společnost právo vyžadovat odpovědnost za správní činnost po každém představiteli veřejné správy. Aktuálně je v mnoha státech Evropy chápáno právo na dobrou správu jako součást principu právního státu. Explicitně v textech ústav se toto právo příliš nevyskytuje, ale je možno najít i výjimku (ústavu Finské republiky). První evropské soudní rozhodnutí, které vzalo v potaz toto nově vnímané právo, najdeme v judikatuře Evropského soudního dvora již ve druhé polovině 80. let minulého století.