V současnosti jsou státní výdaje podmíněny existencí daní, které jsou vybírány státní mocí (suverénem) bez protislužby, kdy daňová výsost charakterizuje státnost a je spojena se suverénní státní mocí.
Daň je obvykle definována jako povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní, neúčelovostí se zde rozumí skutečnost, že konkrétní daň v určité výši nemá financovat konkrétní vládní projekt, nýbrž, že se stane součástí celkových příjmů veřejného rozpočtu, z něhož se budou financovat různé veřejné potřeby. Neekvivalentnost pro poplatníka znamená, že nemá nárok na protihodnotu ve výši odpovídající jeho platbě. Daň se pravidelně opakuje v časových intervalech (např. každoroční placení daně z příjmů), nebo je nepravidelná a platí se za určitých okolností (např. při každém převodu nemovitosti).
Byznys je v jisté oblasti velkým rizikem. Pokud se však nepodaří dané riziko odstranit včas, u takových podnikatelských subjektů nastává situace, zabývat se likvidované sro. I v takovém procesu však nastává bod, kde je třeba dodržet několik důležitých zásad s nimiž Vám umí poradit jen odborníci, kteří se danou problematikou zabývají.
Vývoj daňových teorií
Daně a názory na ně prošly v průběhu staletí dlouhým vývojem, o vývoji zdanění v historii pojednává následující kapitola této práce.
Tomáš Akvinský (1225 – 1274) zastával názor, že „nadměrná daň je hřích“, tj., že panovník je oprávněn vybírat daně pouze pokud jsou spravedlivě rozděleny mezi všechny členy společnosti a odpovídá-li daňové břemeno budoucímu prospěchu z jím financovaných potřeb. Akvinský se domnívá, že zdanění pracovních příjmů by mělo být co nejmenší, protože už samotná práce je břemenem. Ze středověkých myslitelů je třeba ještě vzpomenout Kašpara Klocka, který se zabýval oprávněností daní z pohledu scholastického a juristického a přišel s myšlenkou progresivní daně, a Diomede Carafa, který byl raným merkantilistou a doporučoval vysoká vývozní cla.
O uceleném ekonomickém systému, na jehož základě lze vysvětlit povahu i funkci daně, je možné ale mluvit až v 18. století u francouzských fyziokratů a především u anglických klasických ekonomů Adama Smithe a Davida Richarda. Všichni svá učení zakládali na přirozeně právní teorii (H. Grotius, T. Hobbes, J. Locke, S. Pufendorf, J.J. Rousseau), podle níž mají jednotlivci svá přirozená práva. Svoboda jednotlivce je základním předpokladem i východiskem hospodářské teorie a politiky (hospodářský liberalismus). Liberalismus se musel především vyrovnat s rozporem spočívajícím v uznávání přirozených práv člověka a současnou potřebou vybírat daně. Rozpor byl překonán na základě tzv. směnné teorie daňové, podle níž jsou daně protihodnotou za služby poskytované jedincům státem. Směnná teorie daňová byla poprvé formulována v 17. století filosofem Thomasem Hobbesem. Podle něj vede uplatňování přirozených práv jedinců ke stavu „války všech proti všem“. Je tudíž nutná státní autorita, která zajistí mír, a cenou ze něj jsou právě daně. Hobbes se domníval, že spotřeba by měla být více zdaněna než majetek a příjmy.
Francois Quesnay (1694 – 1774), vůdčí osobnost fyziokratů, spatřoval zdroj veškerého bohatství země v půdě. Quesnay proto navrhuje zdaňovat pouze pozemky a jejich rentu, uloží-li se daň někomu jinému než pozemkovým vlastníkům, bude na ně tato daň stejně přesunuta. Stejně jako ostatní autoři klasické politické ekonomie se zabývá přesunem daňového zatížení a rozdělením daňového břemene.
Adam Smith (1723 – 1790) představitel klasické anglické ekonomie a objevitel a zastánce proslulé „neviditelné ruky trhu“ formuloval známě čtyři daňové kánony.
V prvním daňovém kánonu: „V každém státě by měli poddaní přispívat na výdaje na správu státu tak, aby to co nejlépe odpovídalo jejich možnostem, tj. úměrně důchodu, kterého pod ochranou státu požívají“, je obsažen princip daňové spravedlnosti.
Druhý Smithův daňový kánon zavádí princip zákonnosti (určitosti a průhlednosti) daní: „Daň, kterou má každý jednotlivec platit, měla by být stanovena přesně a nikoliv libovolně. Doba splatnosti, způsob placení a suma, kterou má platit, to všechno by mělo být poplatníkovi a komukoliv jinému naprosto jasné. Kde tomu tak není, je každý poplatník vydán více méně na milost a nemilost výběrčímu daní, který poplatníkovi jemu nemilému může daň buď zvýšit, anebo si vynucovat rozličné dary a úplatky vyhrožováním, že mu daň zvýší. … Přesné stanovení daně, kterou má každý jednotlivec platit, je při zdaňování tak důležité, že jak ukazuje zkušenost všech států, ani velmi značná nerovnost není zdaleka zlem tak velkým jako sebemenší neurčitost.“
Třetí daňový kánon: „Každá daň by se měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se to poplatníkovi asi nejlépe hodí. Daň z pachtovného nebo z renty z domů, splatná právě tehdy, kdy se toto nájemné platí, vybírá se v době, kdy se její zaplacení asi nejlépe hodí, neboli kdy ji s největší pravděpodobností má z čeho zaplatit.“ Tento princip lze z dnešního pohledu označit jako princip spravedlivého výběru daní (platební schopnosti).
Čtvrtý Smithův daňový kánon: „Každá daň by měla být promyšlena a propracována tak, aby obyvatelé platili co nejméně nad to, kolik ona daň skutečně přináší do státní pokladny. Je čtvero způsobů, jak mohou obyvatelé platit na dani více, než kolik daň skutečně přináší do státní pokladny.“ Tento princip lze označit jako administrativní nenáročnost a průhlednost výběru daní. Smith dále k tomuto principu uvádí: „za prvé: Vybírání daně může vyžadovat velký počet úředníků, jejichž platy stráví největší část výnosu daně a kteří si mohou přivydělávat tím, že budou obyvatelům ukládat ještě jakousi přirážku k dani. Za druhé: Daň může bránit podnikání obyvatelstva a může obyvatelstvo odrazovat od toho, aby se věnovalo jistým druhům podnikání, které by mohly živit a zaměstnávat velmi mnoho lidí. Tím, že obyvatelstvo musí platit tuto daň, zmenšují se nebo třeba i ničí některé zdroje, které by mu ulehčovaly placení daně. Za třetí: Exekuce a jiné tresty postihují nešťastníky, kteří se pokoušejí dani uniknout, ale nepodaří se jim to, přivádějí je často na mizinu a způsobují tak, že společnost pak již nemá z jejich kapitálu žádný prospěch. Neuváženě uložená daň vyvolává velké pokušení šidit státní pokladnu. Za čtvrté: Obyvatelé podrobení častým návštěvám a protivným prohlídkám výběrčích daní mohou být vystaveni mnoha zbytečným nepříjemnostem, šikanování a křivdám; a i když šikanování není výdajem v pravém slova smyslu, lze je přece jen vyjádřit sumou, jíž by se z něho každý rád vyplatil.“ Smith se dále zabýval jednotlivými druhy daní. Zkoumal, kdo skutečně nese daňové břemeno. Výsledkem Smithových úvah je návrh na daňový systém, obsahující několik různých daní: tzv. daňový pluralismus, jakožto návod pro hospodářskou politiku státu.
David Ricardo, Smithův současník, považoval daně za zlo, neboť jsou vyžádány státními výdaji, které jsou neproduktivní a nemohou rozmnožit blahobyt národa. Základem zdanění může být jen čistý důchod, pokud bude zavedena daň, která dopadne na kapitál, dojde ke zmenšení budoucí výroby země.41 Ricardo se zabýval daňovým přesunem a dopadem a vytvořil tzv. klasickou teorii daňového přesunu.
V téže době Jean Babtiste Say byl příznivcem teorie abstinence: „… nejlepší finanční plán je málo utrácet, nejlepší daň, je ta, která je nejmenší.“ O něco později John McCulloch chápe daň jako pojistnou prémii na docílení ochrany sociálního pořádku a stát jako pojistné zařízení, do nějž přispívají občané dle hodnoty svého majetku.
V druhé polovině devatenáctého století proběhly v evropských zemích daňové reformy, které položily základy dnešních daňových soustav. S vývojem státního hospodářství se zvyšuje úloha státu a zvyšují se také daňové kvóty – tedy podíl vybraných daní na hrubém domácím produktu. Od paušálních odhadů výnosů a důchodů se upouští a bere se v úvahu skutečný daňový základ. Pro poplatníka se stává daňové přiznání běžnou povinností. Důchodové daně zohledňují osobní platební schopnosti poplatníka. Podíl nepřímých daní roste, ale seznam zdaňovaných výrobků již ve většině případů neobsahuje předměty nezbytné pro existenci poplatníka.
John Stuart Mill (1806 – 1873) byl prvním moderním zastáncem principu platební schopnosti, tedy daňové povinnosti na základě principu rovné oběti. Daňovou spravedlnost vidí v tom, že všichni , i když nemají stejné příjmy, mají daněmi utrpět stejnou újmu. Od určitého nezdanitelného minima by podle něj měly být důchody zdaněny proporcionálně, protože vyšší důchody vyplývají z usilovné práce.
V daňovém názvosloví zůstává stále jméno Artura Cecila Pigoua (1877 – 1957), který požadoval, aby daňová soustava používala principu nejmenší úhrnné oběti a vyrovnávala mezní užitky ucházející jednotlivým občanům při placení daní.
Německá ekonomická historická škola v 19. století se snažila odhalit pravdu o hospodářství zkoumáním jeho vývoje historicko-popisnou metodou. Sociální reformista Adolf Wagner (1835 – 1917) (katedrový socialismus) hlásal postupné sociální reformy realizované státem. Cílem reforem bylo zabránit polarizaci ve společnosti a vytvořit členitou společenskou strukturu. Široký sociální program měl být realizován pomocí redistribučních funkcí státních financí. Wagner zavádí tzv. zákon rostoucí státní aktivity – s rostoucím důchodem na obyvatele roste v ekonomice i váha veřejného sektoru.
V poslední třetině 19. století se v ekonomické teorii objevují tzv. neoklasikové, snažili se o rovnováhu na dokonale konkurenčním trhu, jako první použili poptávkových a nabídkových křivek a teorie přebytku spotřebitele a přebytku výrobce k analýze daňového přesunu a dopadu a ukázali, jak daňové břemeno převyšuje vybranou daň. Toto převýšení je dnešní teorií nazýváno „nadměrné břemeno zdanění“. Stát podle nich má právo a povinnost zasahovat do hospodářství pouze pokud se tím zvýší bohatství celé společnosti.
Hospodářská krize 20. a počátku 30. let 20. století proslavila Johna Maynarda Keynese (1883 – 1946), který přichází s novou rozpočtovou teorií, ve které rozhodující význam připisuje rozpočtovým opatřením směřujícím jak ke zvýšení efektivní poptávky, tak ke stimulaci nedostatečné investiční činnosti. V rámci těchto opatření je významná úloha určena daním. Progresivní daně zvyšují sklon ke spotřebě přerozdělením důchodů ve prospěch příjemců nižších důchodů. U nižších důchodů je totiž sklon ke spotřebě vyšší, než u důchodů vysokých. Hlavní myšlenkou Keynesova stěžejního díla Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz bylo zdůraznění nutnosti státních zásahů do ekonomiky s cílem stimulace poptávky. Poptávku je podle něj možno zvyšovat podporou veřejných výdajů, které navrhoval v období ekonomické deprese zvyšovat s cílem povzbudit poptávku a oživit tak ekonomiku. V období konjunktury by rozpočet měl být naopak přebytkový a v delším časovém období by se přebytky a schodky vyrovnaly – teorie vyrovnanosti státního rozpočtu. Keynes svými myšlenkami inspiroval politickoekonomický program „New Deal“ prezidenta Franklin Delano Rooeswelta.
Koncem 70. let minulého století se v USA prosazuje politickoekonomická teorie – ekonomie strany nabídky, je odrazem vzniklé hospodářské krize v 70. letech a je spojena s ekonomickou politikou Ronalda Reagana. Za hlavní představitele této školy jsou označováni A.B. Laffer, G. Gilder, J. Wanniski, J. Kemp, z nichž ani jeden není klasickým ekonomem (jsou spíše sociology, politology, ideology, publicisty).
Ekonomie strany nabídky vychází z myšlenky, že je třeba znovunastolit tržní mechanismy a skoncovat se státními zásahy do ekonomiky – dopady tržních selhání jsou dle nich méně podstatné nebo méně nebezpečné, než účinky vládních zásahů („jediná dobrá vláda je minimální vláda“). Upozorňují na převádění hospodářské činnosti při vysokém zdanění do nezdaněné oblasti (tzv. šedá ekonomika). Vyjádřením vztahu mezi daňovými příjmy státního rozpočtu a mírou zdanění je tzv. Lafferova křivka. Teoretické názory na výši Lafferova bodu (tedy bodu, od kdy se zdanění dostává do tzv. zakázané zóny, vedoucí k daňovým únikům) se výrazně liší. Jeho odhad nebyl v praxi nikdy ověřen, přesto se většinou udává hodnota kolem 50-ti procent. Artur Laffer, který považuje za důležitou daňovou marginální sazbu doporučuje přejít od zdanění důchodů spíše ke zdanění spotřeby. Pro českou pravici je určitě nejpopulárnější ekonom Milton Friedman se svou negativní důchodovou daní i kritikou státu blahobytu.
Z posledních důležitých nositelů Nobelovy ceny za ekonomii je dobré vzpomenout na Jamese Mirrleese a Williama Vickreye, kteří rozšiřují daňovou teorii o problém vlivu daňového systému na rozhodování jednotlivce, pokud jde o jeho ochotu pracovat a o problém asymetrické informace vlády, které není známa elasticita produktivity jednotlivců a tudíž není schopna odhadnout míru destimulace jednotlivce zavedením či zvýšením daně a tím i dopad daňových opatření na daňové příjmy.
Dnešní daňová teorie stanoví tyto zásadní daňové principy:
- princip všeobecnosti – daňové povinnosti jsou podrobeni všichni, není žádná elitní skupina, která by byla zbavena daňové povinnosti
- b) princip spravedlnosti daní – daňový systém by měl být spravedlivý z pohledu redistribuce bohatství, důchodů nebo spotřeby. To znamená, že by měl být spravedlivý v přístupech k rozdílným jednotlivcům
- princip efektivnosti daní (administrativní jednoduchosti) – náklady na daňový systém by měly být pokud možno co nejnižší z hlediska jeho správy. Poplatníci by měli nést co nejmenší náklady kromě čistě zaplacené daně, která je určena na uspokojení veřejných potřeb
- princip politické průhlednosti daní – daňový systém by měl být vytvářen pro poplatníky průhledně. Poplatník by měl vědět na co daně platí. Jen tak může politický systém ve svém rozhodování odrážet preference jednotlivců a jednotlivci dle svých preferencí rozhodnout o politických změnách
- princip pružnosti daní (daňových sazeb) – daňový systém by měl být schopen se snadno a někdy i automaticky přizpůsobovat změně ekonomických podmínek.