Český ústavodárce se problematikou daní zabývá pouze jedinou větou v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod: „Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.“
V judikatuře českého federálního ústavního soudu je z hlediska omezení zdanění jeden velmi významný nález, v této práci již zmiňovaný v části o daních a rovnosti, a to Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky (pléna) ze dne 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92, který mimo jiné uvádí, že „ani svrchovanost státu nezakládá pro stát možnost ukládání libovolných daní, třeba by se tak stalo na základě zákona. … V oblasti daňové je třeba požadovat, aby zákonodárný orgán podložil svoje rozhodnutí objektivními a racionálními kritérii. V zásadě nelze vyloučit, aby zákonodárce stanovil diferencované daně podle zásady, že výkonnější subjekt bude odvádět vyšší daně. Není však možno postupovat opačně a více zatížit hospodářsky a sociálně slabší subjekty. Je věci státu, aby v zájmu zajištěni svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné může se tak stát pouze na odvolání na veřejné hodnoty.“
Český ústavní soud zatím nejudikoval nic zásadního, co by se týkalo hmotněprávně výše zdanění. Naopak ve věci sp. zn. II. ÚS 644/02 uvedl ve srovnání s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i ve srovnání s německou judikaturou a teorií poměrně dosti restriktivní právní názor: „ Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pro oblast daní a poplatků je toto ústavní pravidlo konkretizováno čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Význam tohoto ustanovení spočívá zejména v deklaraci toho, že ukládání daní a poplatků je v principu v souladu s ústavním pořádkem, a není tedy neústavním zásahem do jiných základních práv včetně práva vlastnického (pokud tím ovšem není popřena jejich podstata či smysl čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Aby však zdanění bylo ústavně konformní, musí se především opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. Tím je také relativně úzce vymezen rozsah, v jakém Ústavní soud může přezkoumávat ukládání konkrétních daní a poplatků.“
Největší faktické dopady
Největší faktické dopady do finančních toků mezi daňovými poplatníky a státem mělo rozhodnutí ústavního soudu o poznámce pod čarou v zákoně o dani dědické, dani darovaní a dani z převodu nemovitostí sp.zn. II. ÚS 485/98: „Poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování. Proto stejně jako jiné části právního předpisu, jejichž posláním je zlepšit přehlednost předpisu a orientaci v právním řádu (nadpis právního předpisu, označení částí, hlav, dílů, oddílů, paragrafů), jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování. Pokud právní předpis nehodlá stanovit takové pravidlo přímo, musí odkázat na jiný předpis nebo jinou formu vyjádření pravidel chování (obyčej, smlouva, morální pravidla, cizí právní předpis atd.). Úmysl zákonodárce upravit v § 20 odst. 6 písm. g/ zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí osvobození od daně z nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb. , jen na určitou skupinu případů proto nebyl vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu (čl. 1 Ústavy ČR).“ Na základě tohoto judikátu do provedení novelizace zákona žádný převod bytových jednotek nepodléhal dani z převodu nemovitostí, ačkoli zákonodárce měl na mysli z tohoto zdanění vyloučit pouze určité převody družstevních bytů – tento svůj úmysl však uvedl pouze jako poznámku pod čarou. Druhou věcí pak je, zda byl správný postup státu, který šmahem obcím vrátil již uhrazené daně, a to i přes to, že se jedná o rozhodnutí v konkrétní věci a řada obcí daň odvedla a svou povinnost v daňovém ani soudním řízení nezpochybnila. Rovněž doba, kterou trvalo napravení popsaného stavu, byla poměrně dlouhá (30.11.1999 byl vysloven nález ústavního soudu a novela zákona se stala účinnou 1.7.2000, přičemž ústavní stížnost byla podána v létě 1998, tedy příslušné státní orgány – finanční ředitelství byly o argumentaci stěžovatele informovány již od roku 1998).
K problematice hmotněprávních omezení daňového zatížení by se však mohlo vztahovat rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/02, které se sice zabývá výší pokuty v jednom z ustanovení stavebního zákona a dospívá k povinnosti sebeomezení státu při ukládání pokuty s ohledem na ochranu vlastnického práva: „Zákonem stanovená minimální výše pokuty musí být stanovena tak, aby umožňovala alespoň do určité míry přihlédnout k majetkovým a osobním poměrům delikventa, aby uložení pokuty, byť i v minimální výši, nemělo pro delikventa likvidační účinek, případně aby nezpůsobovalo, že podnikatelská činnost po značné (několikaleté) časové období ztratí jakýkoliv smysl. Není-li respektována tato zásada, jedná se o takový zásah do majetkových práv jednotlivce, jenž vzhledem ke své intenzitě představuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně způsobuje porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť způsobuje zásadní nerovnost subjektů v oblasti sociální.“ Ve srovnání s výše citovaným nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 644/02, kdy bylo uvedeno, že kromě povinnosti zákonné formy zdanění ústavní právo nepředepisuje jiné hmotněprávní podmínky, je s podivem kolik podmínek naopak dle Ústavního soudu ústavní právo předepisuje pro udělení pokuty.
Velmi významnou úvahu o omezeních státu při zdaňování občanů můžeme najít i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, a to v poměrně populárním judikátu omezujícím doměřování daní u tzv. švarcsystému: „Současný stát je nutno vnímat jako důsledek společenské smlouvy, tzn. konkludentního konsensu společnosti o tom, že je racionální existence instituce, zajišťující veřejné zájmy. Jakkoliv proto má stát v řadě vztahů vrchnostenské postavení, je jeho prvotní podstata založena na smluvní bázi. To mimo jiné znamená, že každá fyzická i právnická osoba má ve vztahu ke státu nejen řadu povinností (souhrnně podřaditelných pod povinnost respektovat jeho právní řád), nýbrž rovněž řadu práv. Touto optikou nazíráno představuje daňový systém nejen nezbytný prostředek k materiální existenci státu, nýbrž především jakýsi test legitimity instituce státu. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transparentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimizační funkci nemůže splňovat a v konečném důsledku tak zpochybňuje samotný význam a funkce státu.“