Chronicky deficitní rozpočty daly vznik dílčím teoriím, teoriím omezení zásahu státu do ekonomiky. Monetaristé zastávali názory, že je třeba podstatně omezit zásahy státu do ekonomiky, protože v podstatě působí proti hospodářskému růstu a snižování nezaměstnanosti. Inflace, která byla pro keynesiánské období příznačná, přestala být považována za faktor snižující nezaměstnanost, ale naopak začala být považována za její hlavní příčinu v důsledku poklesu hospodářské aktivity. Inflace snižuje sklon k investicím, podvazuje hospodářský růst a tím podporuje růst nezaměstnanosti. Zvyšování daní, deficity státního rozpočtu a měnová expanze posilují inflační tendence. Za nutnost se v této etapě považovala snaha o dlouhodobě vyrovnané státní rozpočty a minimalizace schodků státního rozpočtu.
Neoklasikové vzájemně propojili výdaje státního rozpočtu, daňovou politiku a dluh a zaměřili se na jejich účinky na chování domácností a podniků. Neoklasický přístup je založen na konceptu celoživotního důchodu, který ovlivňuje spotřebu více než důchod disponibilní. Důchody jednotlivce, mohou krátkodobě významně růst, či klesat. Během života se postupně zvyšují, kulminují ve středním věku, spotřeba se však příliš nemění.
Je závislá na takzvaném permanentním příjmu domácnosti a působení změny daní na jeho výši. Krátkodobá změna daní nemá výraznější dopad na úroveň spotřeby, která je závislá na celoživotním důchodu. Snížení daní v současnosti znamená jejich zvýšení v budoucnu. Proto změny daní nebudou mít žádný účinek na spotřebu. Subjekty nakoupí státní dluhopisy. Zvýšení dluhu zvýší bohatství jednotlivců, kteří však budou muset počítat s tím, že se v budoucnu budou muset zvýšit daně, aby mohl být státní dluh umořen. Otázkou zůstává, zda lze státní dluhopisy považovat za bohatství.
Tento problém, označen jako rikardiánská ekvivalence, je založen na úvaze, že financování státního dluhu vydáním obligací, je pouze odkladem zdanění. Státní obligace neznamenají čisté bohatství, neboť tyto obligace budou muset být splaceny zvýšením daní.
Teorie rozložení daňové distorze – etapa zdůvodňující deficit
Tato teorie poukazovala na možnost použít státní rozpočet jako nástroj pro rozložení účinku nadměrného zvýšení daní do delšího časového úseku. Stanovením nepříliš velkých daní vznikne pro současné generace možnost spoření peněz, které příští generace budou moci použít na splácení dluhu.
Teorie mezigeneračního rozložení výdajových šoků a daňového břemene
I tato teorie se zabývá, jak vyplývá z jejího názvu, více generačním způsobem financování deficitu. Je založena na deficitu způsobeném nákladnými investicemi ve veřejném sektoru, kdy jejich financování je rozloženo prostřednictvím splácením deficitu na více generací, které budou mít z těchto investic užitek. Zdůrazňuje potřebu mezigeneračního přerozdělování, jako projev spravedlnosti a slušnosti.Tato teorie bývá často kritizována, zejména z pohledu otázky, zda-li je slušné rozhodnout o investici a zadlužit tak příští generace, které třeba nebudou považovat investici za prospěšnou.
Teorie dobrovolnosti deficitního financování
Základ této teorie spočívá v dobrovolném zadlužování, tedy využíváním návratných zdrojů na financování veřejných výdajů, místo zvyšování daní jako vynuceného břemene. Tento způsob se však považuje za nezodpovědné přenášení dluhového břemene na další generace, protože ty budou omezeni povinností splácet dluh. Můj postoj k této teorii je jednoznačně negativní, neboť se domnívám, že jde o příliš pohodlné řešení, které ve svém důsledku pouze zvyšuje celkový dluh.