V počátcích práva Evropských společenství byla ochrana lidských práv považována za něco mimo acquis communautaire. Otázka lidských práv byla automaticky přenechána Radě Evropy. Evropský soudní dvůr při své činnosti stále více docházel k problémům, které byly řešitelné jen za použití principů ochrany lidských práv. Pojem základních lidských práv se do závazných dokumentů Evropských společenství dostal jaksi „zpětně“ díky judikatuře Evropského soudního dvora. Ten vůbec poprvé ve svém rozhodnutí odkázal na Evropskou úmluvu a její katalog základních práv v roce 1975 v rozhodnutí ve věci Rutili. Judikatura Evropského soudního dvora, která odkazovala na Evropskou úmluvu se stala hlavním pramenem úpravy lidských práv v Evropských společenstvích. Poprvé se pojem lidských práv objevil v právně závazném dokumentu Evropských společenství v roce 1997 v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii a to přímo odkazem na Evropskou úmluvu:
„Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, na principech, které jsou společné členským státům. Unie respektuje základní lidská práva, která zajišťuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950, a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům jako všeobecné právní zásady Společenství.“
Fakt, že tento článek přímo odkazuje na Evropskou úmluvu, přinesl Evropskému soudnímu dvoru výslovnou kompetenci k aplikaci tohoto dokumentu při rozhodování. Evropský soudní dvůr na Evropskou úmluvu odkazoval již dříve, nyní se tak ale mohlo dít mnohem častěji. Evropská společenství se tedy svým způsobem připojila ke katalogu základních práv uvedenému v Evropské úmluvě, nelze ale hovořit o právní závaznosti Evropské úmluvy pro Evropská společenství, spíše lze mluvit o zvláštní právní síle či významnosti tohoto dokumentu.
Stále zde ale existoval problém chybějícího uceleného katalogu lidských práv na úrovni Evropských společenství. Orgány Evropských společenství se ho snažili vyřešit přistoupením Společenství k Evropské úmluvě, ale toto řešení se ukázalo jako problematické. Odpovědí na tento problém se nakonec ukázalo být přijetí zatím právně nezávazné Charty základních lidských práv Evropské unie, o níž je podrobněji pojednáno na jiných místech této práce. Pro účely výkladu práva na spravedlivý proces je třeba upozornit na kapitolou VI Charty nazvanou Spravedlnost, která obsahuje ustanovení týkající se spravedlivého procesu. Tato kapitola obsahuje čtyři články.
Úprava spravedlivého procesu v Chartě je o něco chudší než úprava v Evropské úmluvě a je jí vytýkáno především to, že nezakotvuje právo na náhradu škody v případě nezákonného odsouzení. Tvůrcům Charty šlo o to, aby vyloučili nebezpečí dvojích standardů lidských práv v Evropě, zejména však, aby Charta neposkytovala nižší úroveň ochrany než Evropská úmluva. Bylo nutné zajistit koexistenci obou dokumentů při respektování výdobytků Evropské úmluvy dosažených na základě jejího výkladu Evropského soudu, proto je i v preambuli Charty obsažen odkaz na jeho rozhodnutí a dále také čl. 52 Charty odkazuje na Evropskou úmluvu: „Pokud tato Charta obsahuje práva, která odpovídají právům zaručeným Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, význam a rozsah těchto práv je stejný jako význam a rozsah práv a svobod stanovených Evropskou úmluvou. Toto ustanovení nebrání, aby právo Unie zajišťovalo rozsáhlejší ochranu“ spravedlivého procesu. Zatím je pouhou artikulací práv, která nemá vytvořený žádný kontrolní mechanismus. Její efektivita záleží především na rozhodovací praxi Evropského soudního dvora. Ten se však prozatím zdráhá na Chartu odvolávat, neboť si je vědom, že takové rozhodnutí by znamenalo vývoj judikatury, který by znamenal závaznost Charty. K tomu, aby se stala Charta právně závaznou, je třeba ji začlenit do primárního práva Evropských společenství.
Charta není jediným pramenem úpravy spravedlivého procesu na komunitární úrovni. Zásadním zdrojem je judikatura Evropského soudního dvora v Lucemburku. Jím vytvořené obecné právní zásady jsou řazeny na úroveň primárního práva a odkaz na ně se objevuje v textech zřizovacích a revidujících smluv – například už zmiňovaný čl. 6 Smlouvy o Evropské unii. Primární právo neobsahuje výslovnou úpravu spravedlivého procesu, najdeme zde jen všeobecné odkazy na ochranu lidských práv. Sekundární normy v oblasti lidských práv jsou obsáhlejší a konkrétnější. Zahrnují především nařízení a směrnice spojené s určitým aspektem spravedlivého procesu, například rovné zacházení a zákaz diskriminace.
Právní úprava spravedlivého procesu
Právní úprava spravedlivého procesu v dnešní Evropě tvoří víceúrovňový systém, jehož složky jsou ve vzájemném souladu. To vyplývá z již výše konstatovaného výsostného postavení Evropské úmluvy. Ústavní úroveň úpravy žádného z členských států Evropských společenství nemůže být v rozporu s touto smlouvou, neboť všechny členské státy jsou zároveň signatáři Evropské úmluvy. A soulad komunitární úpravy s Evropskou úmluvou vyplývá z logiky věci, neboť unijní úprava spravedlivého procesu byla de facto přebrána z dokumentu Rady Evropy nebo je v ní odkazováno na judikaturu Evropského soudu. Spravedlivý proces musí být uskutečňován jak na úrovni vnitrostátních orgánů, tak jako musí být tento princip aplikován samotným Evropským soudem a také v řízení před Evropským soudním dvorem. Závěrem můžeme citovat Simonu Šnebergerovou, spoluautorku knihy Ústavní právo Evropské unie: „Není ani tak důležité, která právní norma spravedlivý proces upravuje, důležité je, aby v každém procesu tento základní kámen demokratického a právního státu nechyběl.“