Transparentní právní úprava jako podmínka dobré správy
V jiných částech textu již bylo upozorněno na to, že v právním státě je třeba, aby prameny práva byly transparentní, přístupné a jasné. Z výše zmíněného Smithova daňového kánonu plyne, že: „každá daň by se měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se to poplatníkovi asi nejlépe hodí. Obyvatelé podrobení častým návštěvám a protivným prohlídkám výběrčích daní mohou být vystaveni mnoha zbytečným nepříjemnostem, šikanování a křivdám; a i když šikanování není výdajem v pravém slova smyslu, lze je přece jen vyjádřit sumou, jíž by se z něho každý rád vyplatil. Daň, kterou má každý jednotlivec platit, měla by být stanovena přesně a nikoliv libovolně. Doba splatnosti, způsob placení a suma, kterou má platit, to všechno by mělo být poplatníkovi a komukoliv jinému naprosto jasné. Kde tomu tak není, je každý poplatník vydán více méně na milost a nemilost výběrčímu daní, který poplatníkovi jemu nemilému může daň buď zvýšit, anebo si vynucovat rozličné dary a úplatky vyhrožováním, že mu daň zvýší. … Přesné stanovení daně, kterou má každý jednotlivec platit, je při zdaňování tak důležité, že jak ukazuje zkušenost všech států, ani velmi značná nerovnost není zdaleka zlem tak velkým jako sebemenší neurčitost.“
Jednoduchá právní úprava zdanění znesnadňuje obcházení předpisů a umožňuje, aby si představu o zdanění udělali podnikatelé sami. Složitá právní úprava v oblasti zdanění s řadou různých výjimek, složitých výkladových pravidel apod. umožňuje dobrý obchod pro daňové poradce a auditory a výrazně zvýhodňuje velké bohaté firmy. Aby daňový poplatník ušetřil nevýznamně nízkou částku na dani, nevyplatí se mu platit konzultaci s dobrým daňovým poradcem, pokud jde o úsporu v řádech statisíců, vyplatí se mu daňového poradce najmout. Ve stávajícím složitém daňovém systému nejde jen o úsporu na dani, pro laika je vůbec složité se v daňových předpisech vyznat a porozumět ještě předpisům sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění, tedy pouze dodržet své zákonné povinnosti v této oblasti. Stále složitější právní úprava a stále více různých předpisů, které musí každý podnikatel dodržet, ať už je to nadnárodní korporace nebo malý živnostník, samozřejmě zvýhodňuje ty veliké, kteří ve svém obratu určitě zdroje na specialisty najdou snáze, než malá firma, nucená šetřit na každém výdaji. Pro politickou třídu je tendence ke složitému systému povinností podnikatelům poměrně pochopitelná, významnými sponzory jejich kampaní či soukromých životů jsou spíše ti velicí podnikatelé a poslušní zaměstnanci nadnárodních korporací jsou určitě pohodlnější „poddaní“ než hrdí samostatní malí soukromí podnikatelé. (Ještě poslušnější i vůči zaměstnavateli i vůči politickému systému jsou ti, kteří se dopředu zadlužili a jsou v podstatě „novodobými otroky“.) Kapitalismus vytvořil novou skupinu bohatých a mocných mužů, kteří za své bohatství nevděčili půdě, kterou jim propůjčila koruna, ale své nezávislé hospodářské činnosti. Právě pro tyto malé ctižádostivé kapitalisty, kteří byli předvojem politické liberalizace Evropy, byla vláda zákona, svobodný trh a existence transparentních pravidel nejvýhodnější, a proto je podporovali. „Bez buržoazie není demokracie.“ Pokud by však zůstalo existovat několik velkých korporací – zaměstnavatelů, kteří jsou schopni se s vládou dohodnout přímo či ji s ohledem na svou velikost svou vůli vnutit, zaniká společenská vrstva, pro niž jsou výhodná transparentní pravidla a která vládu k dodržování těchto pravidel tlačí.
Složité daňové předpisy a příliš mnoho pravidel svazujících podnikání tak, že jsou pro malého či středního podnikatele nesplnitelná, poškozují i zázemí, z něhož vyrůstá sebevědomá demokratická politická kultura občanů.
Český zákon o daních z příjmů změnil od roku 1993 do roku 2002 počet slov ze 14 na 57 tisíc a slovo „výjimka“ se rozmnožilo ze 40 na 130. Český tisk komentoval velmi trefně tuto situaci: „Je téměř přírodním zákonem, že poctivec se v šílené daňové džungli ztratí, filuta na ni vyzraje, berní úředníci nestačí kontrolovat a erární pokladna zůstává vymetená. Všichni společně pak, ať jsou chudí či bohatí, zanadávají na vládu, že jim za vysoké daně neposkytuje kvalitní veřejné služby.“