Omezení vlastnického práva
Filip ve státovědném výkladu o vztahu jednotlivce a státu na rozdíl například od Holländera zavádí vedle částí o základních právech a svobodách i samostatnou stať o základních povinnostech, kde uvádí, že ústava stanoví povinnost platit daně a poplatky stanovené zákonem, následně však dodává, že „v podstatě jen umožňuje zákonodárci, aby omezil vlastnické právo jedince tímto směrem“.
V každém podnikání může nastat situace, která může vyústit až k nečekaným rozhodnutím. Pokud již není jiná možnost jak rozhodnout o likvidaci sro, vhodná cesta je obrátit se na odborníky, kteří se danou problematikou zabývají a mají již mnoho zkušeností.
Na úrovni ústavní pozitivněprávní úpravy je třeba vnímat daně jako ústavodárcem povolené omezení vlastnického práva. Nelze však úplně opomíjet ani materiélní stav věcí, ústava ukládá státu velké množství povinností vůči společnosti, svým občanům, každému, mezinárodnímu společenství, možná i vůči přírodě, musíme tedy logicky počítat s tím, že stát musí k plnění těchto svých povinností mít nějaké materiální zdroje.
Historie omezeného vlastnictví
Ekonomicky je jasné, že „příjmy, kterými se musí platit …nutné výdaje vlády, pro které ústava státu nezabezpečila nějaký samostatný příjem, mohou se získávat za prvé z nějakého zdroje, který náleží pouze panovníkovi nebo republice a nezávisí na důchodu obyvatelstva, anebo za druhé z důchodu obyvatelstva“. Stát nemá tak rozsáhlé vlastnictví a národohospodářské trendy směřují spíše k tomu, aby se stát ziskového majetku zbavoval, neboť není dle ekonomů schopen dosahovat takové rentability jako soukromé podniky. Je tedy jasné, že většinu zdrojů k plnění povinností státu musí být získávána od subjektů, nacházejících se na území státu, různými formami zdanění. Daně jsou tedy rovněž podmínkou řádného fungování státu a plnění jeho povinností vůči občanům.
S ohledem na historický vývoj lze také konstatovat, že lidé považují za samozřejmé, že jsou jejich příjmy, majetky apod. zdaňovány a pokud je tak činěno legálním a přiměřeným způsobem, respektujícím zákony i ústavu a ústavní principy, pak považují toto zdanění obvykle za legitimní. Je však sporné placení daní považovat za občanskou povinnost, neboť tuto povinnost často mají i rezidenti, kteří nejsou občané, a naopak ji někdy nemají občané státu, a to ti, kteří nenaplňují žádnou ze „skutkových podstat“ zdanění či ti, kteří jsou zdaňováni jiným státem a jejich domovský stát je na základě smluv o zamezení dvojího zdanění nedaní.