Daň ako pojem ekonomický i právní
Daň je pojem ekonomický i právní, avšak v našem právním řádu není nijak přesně definována. Finanční teorie podle Mrkývky definuje daň jako povinnou, zákonem předem stanovenou částku, kterou se více méně pravidelně odčerpává na nenávratném princip část nominálního důchodu ekonomického subjektu ve prospěch veřejného peněžního fondu. Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod podle Mrkývky jednoznačně stanovuje požadavek zákonné úpravy vybírání daní. V podmínkách České republiky musí být daně zavedeny zákonem a jedině zákon stanovuje povinnost daně platit. Odčerpávání důchodů ekonomicky činných subjektů ve formě daně je projevem mocenského zasahování státu do procesu rozdělování, přičemž nejde o ingerenci ekonomickou ale právní. Daně v obecné rovině se většinou platí za určitá období, tedy v určitém zákonem stanoveném cyklu, avšak některé daně jsou vyměřovány a placeny jednorázově při vzniku určité finanční skutečnosti. Nenávratný princip odčerpávání potvrzuje charakteristiku daně Tomášem Akvinským, který považoval daň za dovolenou loupež, tedy nedobrovolnou platbu za nic (bez protiplnění příjemce daně). Tato neekvivalentnost daní však není absolutní, placení daní je příspěvkem k vytváření materiálního základu pro poskytování veřejných statků, z čehož na solidaristickém principu mohou být uspokojeny zájmy obyvatelstva včetně osoby, které placením daně byla způsobena majetková újma. Poněkud zavádějící je podle Mrkývky použití termínu „daň“ ve smyslu legislativní zkratky zákonodárcem v zákoně o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb.), jejíž obsah je určen především §1 odst. 1 tohoto zákona. Tak pod touto zkratkou se ukrývají spolu s daněmi v užším ekonomickém smyslu rovněž jiné dávky jako poplatky, odvody, zálohy a další dávky, které se od ekonomické definice daně vzdalují. Zde však by bylo případnější použít souhrnného termínu starší československé právní a ekonomické teorie praxe, a to berně, která byla chápána jako majetkové plnění ve prospěch veřejné korporace nebo fondu, stanovená autoritativně, pokud to není plnění uložené na základě soukromoprávní normy nebo jako sankce pro chování odporující právnímu řádu. Ottův slovník naučný daň uvádí, že „Daň, berně, příspěvek odváděný jednotlivci k uhrazení povšechných potřeb státu, země, obce aj. Vyměřuje se dle jednotky berní (jed. míry, váhy, počtu).“
I těm největším podnikům se stává, že během jejich „byznys“ činnosti provedou rozhodnutí, kterými mohou být i samotná likvidace sro. Důvody jsou většinou různého charakteru a vyplývají z několika faktorů, které s sebou nesou tíhu odchodu z podnikatelského trhu nebo se jedná jen o pocit vytvoření nového druhu výdělečné činnosti.
Podle Všeobecné encyklopedie Diderot je „daň povinná platba vybíraná státními nebo jinými veřejnými orgány od fyzických i právnických osob na základě zákona k úhradě nákladů plnění funkcí státu. Jde o jednostrannou povinnost, při níž nevzniká nárok plátce ne přímé konkrétní ekvivalentní plnění ze strany státu nebo veřejného orgánu. Daně se dělí mj. na přímé, vybírané z důchodu poplatníka v závislosti na jeho majetkové, resp. Důchodové situaci, a nepřímé, jež nepostihují důchod poplatníka přímo, ale jsou vybírány v ceně zboží při jeho prodeji. Daně přímé se někdy v teorii dělí na daně výnosové (objektivní), postihující zdroje důchodů před jeho vytvořením (daň výdělková ze zisku podnikatele, daň pozemková, domovní rentová), a daně důchodové (subjektivní), postihující přímo samotný vzniklý důchod plátce (daň z příjmu). Podle výběrčího subjektu se rozeznávají daň státní a daň místní.“
Prvorepubliková právní teorie při definování pojmu daň uvádí následující: „Naproti příjmům z majetku a podnikání těles veřejných, jež mají z hlediska národohospodářského povahu příjmů původních a jež ve finanční vědě došla různého úhrnného pojmenování tak: příjmy soukromohospodářské, výdělečné, výrobní, mechanické, originální, se staví příjmy z nucených příspěvků, hospodářství soukromých, jež tělesa veřejná na základě finanční své výsosti těmto hospodářstvím ukládají. Nejobvyklejší úhrnná pojmenování jich ve vědě finanční používaná jsou: příjmy veřejnohospodářské, státohospodářské, derivativní, veřejné dávky nebo daně čili berně v širším smyslu. Příjmy tyto mají národohospodářskou povahu důchodů odvozených a tvoří v moderních státech hlavní zdroj příjmů. Vědecká definice pojmu daně není jednotna. Vysvětleno to velikou růzností jich a okolností, že daň neměla ve všech dobách historického vývoje ráz stejný. Skupina daní v širším smyslu třídí se obvykle ve vědě finanční na dvě skupiny: a) poplatky, tj. dávky ukládané jako úplata za zvláštní činnost zařízení veřejných, jednotlivcem vyvolanou (quid pro quo). Donucení je relativní,předpokladem jeho jest úřední výkon; b) daně v užším smyslu, tj. dávky ukládané ke krytí veřejné potřeby vůbec, bez ohledu na to, zda a jakou měrou zařízení veřejná se používají. Donucení jest absolutní, podmíněné pouhou existencí skutečností, k niž zákon povinnost berní pojí. Různost názorů a definic ve vědě finanční obráží se v praktickém zákonodárství, jež nepodává obvykle všeobecnou definici pojmu daně. Rovněž i terminologie pro označení jednotlivých dávek zákonodárstvím používaná není jednotná. Stav tento pozůstává i u nás. Všeobecné definice pojmu daně nemáme ani u nás ani v právu bývalého Rakouska a Uherska. Legální označení dávek, jež finanční věda nazývá daněmi v užším smyslu jsou různá, tak: daň, dávka, poplatek, kolek, taxa, důchodek, monopol, clo.
Ekonomické slovníky pak definují daně jako povinnou, zákonem určenou platbu do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností. Daně jsou placeny pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech (např. darování nebo dědění). Daň je jedním z příjmů veřejných rozpočtů, mezi které dále patří poplatky a půjčky (úvěry). Poplatky jsou ekvivalentem za služby poskytované veřejným sektorem, půjčky jsou dobrovolné návratné platby poskytované za účelem získání úroku anebo uložení peněz.
Definici daně odpovídají různé povinné platby do veřejných rozpočtů, které však nemají název daně – např. cla, povinné příspěvky na soc. zabezpečení nebo místní poplatky placené v ČR. Na daně jsou kladeny různé požadavky formulované jako daňové principy. Daně plní v ekonomice různé funkce.
Podle Hendrycha je daň „pojem, který je užíván celou řadou právních předpisů, aniž je v nich definován. Z hlediska právního je daň platební povinností, kterou stát stanoví zákonem k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro státní rozpočet, aniž přitom poskytuje zdaňovaných subjektům ekvivalentní protiplnění. Tato skutečnost se označuje jako nenávratnost daní na rozdíl od plateb nazývaných poplatky, které se platí jako částečná úhrada nákladů spojených s činností státních orgánů nebo za oprávnění poskytovaná poplatníkovi. Daně se postupně vyvinuly z regálů. Z původního úzkého rámce regálních oprávnění zcizovaných za úplatu začaly vybočovat ty nároky státní moci, za které nebylo nabízeno žádné protiplnění. Stát započal vyžadovat platby pouze z toho důvodu, že potřeboval prostředky ke krytí nákladů spojených s výkonem jeho funkcí. Tak vznikají daně. Byly vždy velmi blízké poplatkům. Lze říci, že jak daně tak i poplatky jsou nástrojem redistribuce hrubého národního produktu, resp. jedním ze základním rozpočtových příjmů. Zatímco daně jsou většinou platby neekvivalentní, ze které není poskytovaná přímá protihodnota, platby, které mívají spíše periodický charakter, jsou poplatky většinou vybírány jednorázově, a to v souvislosti s nějakým protiplněním ze strany státu či jeho orgánů, obce apod. Mají tedy většinou povahu určitého ekvivalentu za poskytnutí služby, vydání povolení, rozhodnutí soudu v občanskoprávních věcech apod. Ve smyslu čl. 11 odst. 5 LPS lze daně ukládat jen na základě zákona, daňověprávní vztah, který zakládají příslušné právní normy, zásadně zákony, předpokládá především existenci určitých skutečností, které tento vztah podmiňují (určití podnikatelská činnost, vlastnictví majetkových předmětů apod.) a dále subjektů, kterým právní předpis ukládá splnění platební povinnosti vůči státu. Zmíněné právní skutečnosti se označují jako předmět daně, na který se však váže pouze základní daňová povinnost, např. s vlastnictvím stavby nebo pozemku je spojena obecná povinnost k dani z nemovitosti.
Konkretizace platební daňové povinnosti vyžaduje, aby byl stanoven daňový základ, tj. další skutečnost odvozená nebo související s předmětem zdanění a uváděná v penězích nebo v naturálních jednotkách (např. hospodářský výsledek). Konkrétní výše daně se pak vypočítává z daňového základu sazbou daně, která je stanovena procentem z daňového základu, pevnou částkou na jednotku základu popř. jiným způsobem.“
Definice dane – Bakeš
Bakeš definuje daně z hlediska právního jako platební povinností, kterou stát stanoví zákonem k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet, aniž přitom poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní protiplnění. Tato skutečnost se označuje jako nenávratnost daní na rozdíl od plateb nazývaných poplatky, které se platí jako částečná úhrada nákladů spojených s činností státních orgánů nebo za oprávnění poskytovaná poplatníkovi. Souhrn daní a poplatků platných v příslušném státě tvoří jeho daňovou a poplatkovou soustavu. Daňová a poplatková soustava je tvořena různými drhhy daní a poplatků.
Pro vyjasnění některých právních institutů se rovněž objevuje nutnost jasného definování pojmu daňové řízení a správa daní. „V tomto směru je namístě připomenout, že daňové řízení je zpravidla definováno jako právními předpisy stanovený postup účastníků řízení k zajištění realizace práv a závazků vyplývajících daňovým subjektům z daňových vztahů (viz např. M. Bakeš a kol., Finanční právo,vyd., C. H. Beck, str. 334). Pojem „správa daní“ je v tomto směru pojmem užším, vymezeným jako právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat, nebo kontrolovat (§ 1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.). Správu daní vykonávají především finanční úřady.“