Obecné vymezení situace v ČR
Od prvních let transformace byla pro fiskální politiku v České republice charakteristická poměrně dobrá fiskální disciplína. Byly projednávány a schvalovány vyrovnané státní rozpočty s cílem pozvolna snižovat podíl celkového vládního dluhu na HDP. V některých letech skončily veřejné rozpočty dokonce s přebytky. V roce 1996 však došlo k obratu a deficity narůstaly od hodnoty 0,1 % HDP v roce 1996, hodnoty 1,5 % HDP v roce 1998 a to navzdory výraznému snížení úrovně státních výdajů v letech 1997 a 1998 (úsporné balíčky), až do rekordní hodnoty 4,3 % HDP v roce 2003. Od tohoto roku dochází k výraznému snížení této hodnoty a jejímu přibližování se k požadované hranici, stanovené konvergenčními kritérii v Maastrichtu.
Ačkoli základní makroekonomické ukazatele vypadaly poměrně dobře, v jejich pozadí se prohlubovaly v širším vládním sektoru strukturální problémy: přebytky běžných rozpočtů se snižovaly a podíl investic na výdajích klesal. Dobré výsledky a vyrovnané státní rozpočty byly navíc umožněny přesměrováním některých výdajů pro podnikový a veřejný sektor mimo rozpočtový systém do tzv. transformačních institucí. Pozornost se soustředila na státní rozpočet, ale jen okrajově se zabývala dohledem nad celým systémem veřejných rozpočtů. Veřejné finance tak unikaly kontrole veřejnosti a parlamentu. Takový přístup mimo jiné umožňoval po řadu let vyvolávat a udržovat „fiskální iluzi“ o nízkých deficitech (či dokonce přebytcích) a nízké zadluženosti.
Takto zvolené úzké vymezení deficitu státního rozpočtu a státního dluhu vedlo v praxi k úsilí o nalezení různých cest, jak deficit snížit, či úplně vyloučit. Občas byla fiskální politika prosazována komplikovaně prostřednictvím skupiny Konsolidační banky, nebo byly použity státní záruky místo standardních nástrojů státního rozpočtu, obvyklých ve vyspělých tržních ekonomikách. V procesu řešení „starých“ problémů (zděděných z minulosti nebo nashromážděných z počátečních dnů transformace) i těch „nových“ (vyvolaných čištěním portfolia bank, restrukturalizací a privatizací), byly nebonitní pohledávky přesouvány do zvláštních institucí, opět bez potřeby vázat jejich vypořádání na zdroje státního rozpočtu. V důsledku toho zůstal oficiálně vykazovaný deficit státního rozpočtu nezatížen, ale „skryté“ závazky začaly narůstat a tlačit na státní rozpočet. Tento tlak se sice projevil s určitým zpožděním, ale na konci devadesátých let již začal efektivně zvyšovat státní dluh.
Navíc bylo vedle těchto „skrytých“ deficitů (vznikajících z transakcí, které neprocházely přes rozpočet) vydáno velké množství státních záruk na řadu rozličných programů, aniž by byly tvořeny patřičné rezervy. Tím vznikal další druh implicitního veřejného dluhu. Oficiálně vykazovaná úroveň veřejného dluhu, vycházející z nízké zděděné zadluženosti, kterou obezřetná fiskální politika v počáteční fázi transformace nezvyšovala, zůstávala na relativně nízké úrovni – na pouhých 13,2 % HDP v roce 1998. Odhadovalo se však, že za předpokladu zahrnutí podmíněných vládních závazků by se toto oficiálně vykazované číslo mohlo zdvojnásobit. Fenoménem stojícím v pozadí tohoto smíšeného obrázku veřejných financí České republiky byla nízká fiskální transparentnost a slabý právní a institucionální rámec, v němž probíhal rozpočtový proces. Neschopnost oslovit a řešit tyto problémy trvale ohrožovala stabilitu veřejných financí a nevytvářela předpoklady pro efektivní monitorování fiskálního vývoje. Na konci devadesátých let si však česká vláda uvědomila, jak důležité je dobré pochopení fiskálních rizik a zvládnutí řízení skrytého dluhu a podmíněných závazků pro zajištění střednědobé fiskální stability. Jedině tak bude mít vláda možnost udržovat je v patřičných mezích a postupně je snižovat. V roce 1998 proto vyzvala Světovou banku a Mezinárodní měnový fond, aby tyto mezinárodní organizace pomohly Ministerstvu financí analyzovat zdroje fiskálního rizika a připravit souborný analytický materiál, který by se zabýval právním a institucionálním rámcem veřejných financí a fiskální politiky z pohledu řízení podmíněných závazků. První společné hodnocení transformačních institucí a dopadu jejich činnosti na rozpočet a finanční vztahy včetně nástinu reformy bylo předloženo české vládě v roce 1998.
Ukázalo se, že „skutečný“ fiskální deficit v České republice je podstatně vyšší než ten, s nímž počítaly běžné odhady. Přesto je však stále srovnatelný s deficity v dalších zemích střední Evropy. Pokud by se nepodařilo zabránit tomu, aby se „skrytý“ deficit zvyšoval stejným tempem jako v minulosti, výrazně by vzrostlo riziko ohrožení budoucí fiskální stability operacemi probíhajícími mimo rozpočet.
Vláda vypracovala návrh reformní strategie v roce 1998. Návrh obsahoval jednak postup při transformaci vládních institucí zabývajících se správou nebonitních pohledávek a dále obsahoval i soupis legislativních opatření nutných k tomu, aby bylo možné tyto instituce efektivně kontrolovat. Tuto strategii přejala i nová vláda, která zároveň vypracovala i časový plán pro její implementaci.
Domnívám se, že i přes výše zmíněné kroky, které vláda podnikla ke zlepšení situace a sestavení koncepce reformy veřejných financí v roce 2002, (která ovšem nepřinesla nejvíce potřebné změny v oblasti důchodového a zdravotního systému), se v důsledku prohlubujících se strukturálních obtíží fiskální politika dostala do situace, kdy pouze růstová fáze hospodářského cyklu dokáže zastavit trend narůstání fiskálních deficitů. Tento trend narůstání fiskálních deficitů se ovšem objeví hned, jakmile se česká ekonomika dostane do období stagnace či recese. Fiskální politika přestala plnit funkci makroekonomického stabilizačního nástroje a vykazuje v převážné míře procyklické chování, které vede k nežádoucímu jevům v ekonomice. Tento vývoj fiskální politiky nevytváří podmínky pro vyvážený a dlouhodobě udržitelný ekonomický růst a podvazuje možnosti vlády realizovat v rozpočtové politice své priority, včetně zabezpečení efektivního sociálního státu. Deficitní fiskální hospodaření nemusí být obecně ekonomicky negativním jevem, pokud není svým dopadem v rozporu s celkovým nastavením hospodářské politiky. Výše deficitů ovšem není vysvětlitelná současnou fází ekonomického cyklu. Rostoucí fiskální deficity nejsou vyvolány primárně ani růstem výdajů do oblastí s dlouhodobě pozitivním multiplikačním efektem (infrastrukturní investice, vzdělání apod.) jako spíše pasivně rostoucí vahou mandatorních výdajů ve veřejných rozpočtech.
V každém byznysu může nastat situace jeho poklesu, která může velmi znepříjemnit podnikatelskou činnost, popřípadě ji i zcela zlikvidovat. Jinými slovy, každý podnikatelský subjekt se může v průběhu výkonu své činnosti dostat do různých problémů. Některé společnosti se s nimi dokáží i vypořádat samovolně, a ostatní dokonce jen prostřednictvím pomoci odborníků, jakými jsou různé firmy, které se zabývají likvidací sro. Tyto firmy patří mezi největší odborníky v dané problematice a zaručeně každému pomohou.