Spolkový úřad pro životní prostředí v Berlíně upozornil: „Pokud by se veškeré škody, které způsobuje v Německu automobilová doprava, rozpočítaly do ceny benzínu, musel by být litr skoro o sto procent dražší.“
Základem konceptu ekologických daní je teorie externalit, která se objevuje v ekonomické teorii ve 30. letech 20. století. Zájem o ekologické daně v politickém diskursu narůstá v 70. letech 20. století se vzestupem ekologických témat v politice, znečištění životního prostředí, ale i ropná krize a úsporná energetická opatření. V letech 20. století se pak přidává upozornění na ubývání ozonové vrstvy a oteplování Země a s tím se spojuje zavádění ekologicky pozitivních prvků do zdaňování (ochrana ovzduší a vody, omezení produkce odpadů) či zpoplatňování ekologicky negativních jevů. Do budoucna by se mělo zdaněním regulovat užívání ekologicky nevhodných druhů pesticidů, zdanění produkce odpadů, zdanění oxidů uhlíku apod.
Při stanovování ekologických daní by mělo docházet ke snižování negativních externích efektů, externalit. Velmi problematické zde také je, že většina ekologických externalit má nadnárodní dopad, kdežto zdanění je dosud prováděno národními státy. Ekologické daně jsou tzv. nápravnými daněmi, jejichž primárním úkolem není rozpočtový příjem či sociální cíl, ale snaha ovlivnit chování ekonomických subjektů takovým směrem, aby byly minimalizovány negativní externality, jež výrazně ovlivňují životní prostředí. V současných daňových systémech by se měly vlády snažit ekologické prvky zapracovat do každé z daní, aby vedla k ekologicky pozitivním důsledkům. Ekologické daně však ke své účinnosti potřebují, aby byly zaváděny v mezinárodním měřítku, protože jinak hrozí tzv. ekologicky dumping s tím, že některé ekologické externality ze zemí bez ekologických daní zasáhnou i země s ekologickými daněmi. Velmi problematická je rovněž situace, kdy není jasné, co vlastně je ekologickou prioritou – volíme-li např. mezi elektrickou energií získávanou z fosilních paliv a z atomu je zde často spor, která z obou je více „ekologická“. Odpověď, že nejekologičtější je úspora elektrické energie, zatím v naší společnosti těžko obstojí.
Tržní mechanismus
Tržní mechanismus není žádnou zárukou ekologického chování ekonomických subjektů. Výrobci produkující ekologicky závadné komodity by v prostředí „volné hry“ tržních sil dosahovali v naprosté většině případů větší zisky než jejich konkurenti, kteří by nesli náklady na snížení emisí, toxicity či změny zdrojů energie. Produkty znečišťovatelů by tedy měly nižší ceny, a proto by byly preferovány spotřebiteli (i když ne všemi – v západní Evropě se již objevuje chování tzv. ekologicky zodpovědného spotřebitele). V případě absence etických principů – by tato situace vedla k nárůstu podílu výrobků, jejichž výroba či spotřeba zatěžuje životní prostředí. Vládní zásah by měly mít za cíl snížit rozdíl mezi národohospodářskou efektivností a efektivností, kterou dosahuje jednotlivý producent. Tyto vládní zásahy by měly vést k tomu, aby výrobce musel ke svým výrobním nákladům přičíst i náklady, které musí stát vynaložit na odstranění negativních externalit způsobených tímto výrobcem. Zatím je však národohospodářsky velmi obtížné tyto externality vyčíslit (např. snížení emisí či toxicity podzemních vod).
Situace, kdy výrobci budou znečišťovat životní prostředí a vláda bude z veřejných peněz hradit dotacemi či přímou činností ekologicky příznivé chování, je dlouhodobě neúměrně zatěžující pro státní rozpočet. Hlavním nástrojem vlády na ovlivňování výrobců i spotřebitelů v oblasti ochrany životního prostředí by tedy měla být negativní stimulace – tedy daňové nástroje (ekologické daně). Myšlenka, že by se daně využily jako nástroje politiky ochrany životního prostředí se objevily již v 80. letech minulého století. Negativní stimulací v předchozím období byly spíše různé sankce, postihy a limity v rámci administrativního řízení, přičemž tyto byly cizorodým prvkem v tržní ekonomice.
Ukládání sankcí je také byrokraticky nákladné, systémy výjimek pak vedou k obcházení předpisů a korupci. Metodika OECD klasifikuje ekonomické nástroje ochrany životního prostředí do pěti skupin – přímé platby za zásahy do životního prostředí (poplatky za znečištění, poplatky za využívání přírodních zdrojů, daně), příspěvky a úlevy za ekologicky výhodné chování (daňové úlevy, granty, dotace, zvýhodněné půjčky), zálohovací systémy (depozičně refundační systémy), tvorba umělého trhu (obchodovatelná emisní povolení, enviromentální pojištění) a nátlaková stimulace (platby za porušení limitů, pokuty, přirážky). Z těchto nástrojů tedy v oblasti daňové je možno využít buď daňových zvýhodnění (úlev) nebo daňových znevýhodnění (ekologická daň).
V průběhu devadesátých let minulého století dochází k ekologickému zdanění v zemích Evropské unie, v roce 1990 zahájilo Finsko. Některé evropské státy už řeší ekologické problémy mechanismy daňové reformy. Předmětem asi 75% ekologických daní v evropských zemích je spotřeba či výroba energie a exhalace oxidu uhličitého.2Německo, Velká Británie či Nizozemsko uvalují daň na energie, Itálie, Švédsko, Francie, Nizozemsko nebo Norsko na emise oxidu uhličitého, Nizozemsko na spotřebu podzemní vody, Dánsko a Velká Británie na těžbu. Dále jsou v Evropě daňově zatěžovány exhalace oxidů dusíku a oxidu siřičitého, znečištění vody, plastové nákupní tašky, skládkování odpadu, umělá hnojiva, jednorázové obaly, pesticidy. Popsané daňové zatížení ekologicky závadných externalit vedlo k významným výsledkům v úspoře energie, omezení exhalací, skládkování či spotřeby nevhodných chemických látek.
V každém podnikání může nastat situace, která může vyústit až k nečekaným rozhodnutím. Pokud již není jiná možnost jak rozhodnout o likvidaci sro, vhodná cesta je obrátit se na odborníky, kteří se danou problematikou zabývají a mají již mnoho zkušeností.