Poměrně zásadním daňovým judikátem, který se zabýval problematikou zdanění a rovností bylo rozhodnutí federálního ústavního soudu, tedy Ústavního soudu ČSFR, tímto rozhodnutím byla zrušena část zákona o daních z příjmů. Ústavní soud ČSFR konstatoval: „Rovnost občanů před zákonem nebyla chápána jako abstraktní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní normě, pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů a pod. Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možnosti odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní Ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Ani svrchovanost státu nezakládá pro stát možnost ukládání libovolných daní, třeba by se tak stalo na základě zákona.
Samotné uložení daňové povinnosti zák. č.578/91 Sb. vymezeným kategoriím občanů, a to bez výjimek, nelze považovat za narušení či odnímání práva na hmotném zabezpečení ve stáří zajištěném čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Specielní normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikací zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uváženi těch, kteří ji aplikují. V oblasti daňové je třeba požadovat, aby zákonodárný orgán podložil svoje rozhodnutí objektivními a racionálními kritérii. V zásadě nelze vyloučit, aby zákonodárce stanovil diferencované daně podle zásady, že výkonnější subjekt bude odvádět vyšší daně. Není však možno postupovat opačně a více zatížit hospodářsky a sociálně slabší subjekty. Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné může se tak stát pouze na odvolání na veřejné hodnoty… Zavedením zvýšené daně ze mzdy u důchodců je nepochybně porušením zásady rovnosti. Zákonodárce přitom neprokázal žádný objektivní důvod proč tuto daň zavedl a jimž by mohlo být poškození této skupiny argumentováno. Nerovnost přitom byla zavedena k tíži sociálně slabší skupiny, čímž se stává i z další příčiny neakceptovatelnou.
Hmotněprávně
Hmotněprávně se problematikou rovnosti v oblasti zdanění Ústavní soud ČR explicitně nezabýval. Pro tuto oblast je relevantní nález Ústavního soudu ČSFR z 8.10.1992 sp. zn. Pl.ÚS 22/92. Podle tohoto nálezu relativní rovnost, jak ji chápou moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kriteria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikací zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří ji aplikují. V oblasti daňové je třeba požadovat, aby zákonodárný orgán podložil své rozhodnutí objektivními a racionálními kriterii. V citovaném nálezu se současně uvádí, že pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň s tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Z obdobné úvahy vycházel i nález Ústavního soudu České republiky ze 7. června 1995 sp. zn. Pl. ÚS 4/95, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 168/1995 Sb. (ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení § 34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů).
Během celého podnikání se můžeme setkat s množstvím nečekaných okolností, které mohou v konečném důsledku vézt až k rozhodnutí o likvidováni sro. Takové rozhodnutí není však pro množství podnikatelů lehké, protože si s ním nedokážou poradit sami a proto je vhodným řešením kontaktovat zkušených lidí, kteří se v daném oboru nacházejí.